Při čekání na obchodní jednání jsem objevila malý park. Vyrostl téměř na křižovatce několika silnic a tvořilo ho několik vzrostlých stromů, chundelatých mohutných keřů a skromná lavička. Lavičku někdo postavil pod Magnolii s bílými něžnými květy. Většina okvětních lístků již ležela na zemi a podobala se dětským dlaním, které někdo rozesel po rozblácené zemi. Voněly sladce a svěže zároveň. Jejich bezchybná hladkost v kontrastu s rozrytou zemí mi připomněla základní protiklady jinu a jangu. Rovnováhu tvoří protiklady. Hladkost nejlépe vynikne při setkání s hrubostí textury.
Často řeším barevnou vyváženost prostoru, rovnováhu malých a velkých věcí, ale místo působí na všechny smysly. Jaký svět bych našla, kdybych si doma zavřela oči a poznávala ho jenom hmatem? Našla bych bezpečné místo, kde se mohu předmětů bez zranění dotýkat, nikde se na mne nešklebí ostrá hrana, vykukující hřebík?
Před časem jsem pracovala z domova. Žijeme ve velmi malém domě, a tak se mám tam s pracovními stoly již nevešla pohovka. Zaplnili jsme domek nábytkem, dobře se v něm pracovalo, ale již nezbylo místo na zábavu a uvolnění. Začala jsem toužit po hřejivé rozmařilosti pohodlného křesla, najednou nám chybělo místo neformálního setkávání a sdílení. Tvrdosti chyběla měkkost. Hodně jsme pracovali a málo se společně radovali.
Kdysi jsem byla na haptické výstavě umění a byla šokována rozdílem prožitku, když jsem si nejprve celou výstavu „prohlédla“ se zavázanýma očima a teprve potom to samé zakusila prostřednictvím zraku. Zážitky byly tak odlišné, že dodnes mám silné nutkání osahat každou sochu a málem ochutnat pastózní malbu. Všude však mají hlídače- přísné babky s šouravým krokem, kterým neujde žádná zvrácenost.
Zkuste si malé cvičení. Zavřete si oči a opatrně se projděte vlastním domovem. Objevte, jaký je „očima“ vašich rukou. Poznáváte ho?
Napsat komentář