Připravovala jsem další seminář v rámci Feng Shui Academy a přemýšlela o lásce i sebelásce. Kde jsou jejich hranice. Ve všech médiích, televizi, rádiu, v knihách… všude se řeší láska a zatracuje sebeláska, jako opravdový nefalšovaný zločin. Má ji rád, miluje ho, bez vztahu nechce, nedokáže či neumí žít, v lásce našel smysl života… je napsáno, řečeno i vyzpíváno všechno možné. Hlavně, že ze všeho nejdůležitější je najít toho „pravého“ a s veškerou vervou se mu pověsit na krk, aby už nikdy nemohl odejít.
Ve vztahu hledáme rovnováhu
Potom jsem si znovu připomněla, že ve Feng Shui hledáme především rovnováhu. Dvě naprosto rozdílné bytosti se setkají a stvoří celek. Ke své jangové, mužské, aktivní polaritě přidají jinovou, ženskou, pasivní. Pikantnější je, že i každý jedinec má v sobě v různé míře mužskou i ženskou stránku. Najít partnera, který má v sobě přesně stejně opačný mišmaš energií je vlastně docela alchymie. Snad by nejlépe odpovídalo osvědčené rčení hledat jehlu v kupce sena.
Jsme jedineční
Přestože dá takovou práci najít svoji druhou polovičku, není příliš moudré zapomínat úplně na sebe. Přes nehynoucí lásku, kterou ke svému protějšku vzplaneme, máme svoji vlastní osobnost, která zaujímá naprosto nezastupitelné místo na světě.
Prodat, odhodit, pošlapat a zapomenout na všechny své velké sny, na svoji životní cestu, je bláhové a zbytečné. Vždyť i náš partner si nás kdysi zamiloval právě pro naši zvláštnost, protože jsme byli v hledání vlastní cesty tak nakažlivě magnetičtí.
Život pro druhé je cestou do pekla
Pak se to stane. Možná je důvodem životní únava nebo stereotyp. Prostě najednou právě pro „blaho rodiny“ svoje sny opustíme. Nad svůj vlastní rozvoj a životní směřování postavíme potřeby rodiny, dětí, partnera, pracovní povinnosti. Jak čas utíká, úkolů neubývá, času je čím dál méně. Máme se dobře, a přesto se nám stále častěji těsně před usnutím zdává, že jsme cosi důležitého promeškali, je nás jenom polovina. Někde jsme v klopotné každodennosti ztratili sebe. Cesta, která se zprvu zdála tak jasná, se někam vytratila. Sny o pokladech, vítězstvích a nalézání smyslu někam odplynuly. Cítíme, jak se z nás stal mechanický robot, který sice dokáže plnit úkoly, ale vůbec neví, jak původně chtěl žít.
Oběť, kterou nikdo neocení
Slýchám příběhy o rozchodech, nevěrách a zklamáních. Ten, kvůli kterému jsme opustili svoje plány, si našel jinou nebo jiného a znovu se zamiloval. Jak by také ne, když jsme ve své prázdnotě neúplní. Polovina, co nemá vlastní sny. Můžeme vyhrožovat, křičet nebo si zoufat. Být naštvaní, že jsme směnili sebe za pohodlí, dokonalou domácnost, za přepečlivě vypiplané děti, za peníze…Jenže pokud jsme si nenechali žádné tajemství a vášeň, stejně odejde.
Bez smyslu je život prázdný
Život s partnerem s fyzickým handicapem, může být komplikovanější, ale s člověkem s duševním postižením – prázdnou duší, bude zaručeně vyčerpávající. Takový člověk má pořád hlad. Nic ho neuspokojí. Marné jsou nové zážitky, drahá auta, oblečení. Všechno padá do jakési vnitřní černé jámy smutku, protože předměty jsou jenom náhražkami za autentickou životní cestu.
Zachraňujme sami sebe
Občas vídám „dokonalé“ ženy, které se zcela obětují rodině a láskou dusí všechny kolem sebe. Snaží se žít prostřednictvím dětí, partnerů a příbuzných. Všem radí, pomáhají. Jen jim nějak nedochází, že zapomněly na jednoho jediného člověka, za kterého nesou po celý svůj život odpovědnost, – samy na sebe.
Přiměřená sebeláska je prospěšná
Abychom mohli zahrnout našeho partnera láskou, musíme ji cítit sami k sobě. Pramen duše bude jasný, pokud ho budeme sytit a o něj pečovat. Teprve potom se staneme opravdovou inspirací. Až se půjdete příště podívat na sebe do zrcadla, buďte na sebe vlídní. I takový druh lásky je na světě potřeba.
Napsat komentář