Nejautentičtější a nejpoučnější je osobní příběh. Jeho nevýhodou je fakt, že jej nejdříve musíme prožít. Výpověď mojí kamarádky a studentky Feng Shui Heleny je ryze osobní a podobnost s jakoukoli jinou historkou je čistě náhodná.
Helenin osobní příběh
Teď, s odstupem času, je mi jasné, rozpovídala se Helena, že můj příběh začal daleko dříve než za sychravého čtvrtečního večera, kdy mi Jarda řekl, že kromě mě miluje Kláru.
Kláru znal dva měsíce a dala mu prý pocítit, že může létat. Je báječný, inteligentní a ve všech směrech dokonalý. Neměla jsem proti ní šanci. Dvacet let společného vztahu, tři děti, z nichž starší dvě se právě řítily do puberty, rozpadající se dům, který nás dusil, a spousta nedodělané práce, kam oko pohlédlo. Z města jsme se přestěhovali do vsi a vyměnili městský neklid za venkovskou pohodu v holínkách, montérkách a pracovních rukavicích. Prosinec klepal na dveře, Jarda řešil u počítače svoje podnikání a já jsem s úzkostí pozorovala ztenčující se hromádku nasekaného dřeva na topení. Obě starší děti kvílely nad svým osudem, že musí trávit nejlepší roky svého života v tak strašné díře. Marně jsem čekala na okamžik, kdy se konečně muž usměje, odloží notebook a bude mě bez usínání vnímat.
Věčná láska dostala trhliny
Nejsem žádná hysterka, ale po jeho překvapivém vyjádření o Kláře jsem probrečela celou noc a spoustou dalších dní proplula v mlžném oparu naprostého zoufalství. Padla mi moje velká jistota, že ať se bude dít cokoli, zvládneme to, protože jsme spolu. Spletla jsem se.
Nastalo osamění
Potřebovala jsem oporu, ale nebyl nikdo, u koho bych ji mohla hledat. Ani utopit žal v práci nešlo, protože jsem tu svoji už řadu měsíců považovala za velmi nepříjemnou součást života a chodila tam jenom kvůli penězům. Opravdové přátele jsem neměla. Živila jsem v sobě hloupý pocit, že nemám čas jezdit za bývalými kamarádkami a sousedky jsem neznala. Určitě by se mnou Jarda nesouhlasil, ale byl středobodem mého Vesmíru.
Život bez spoluúčasti druhého se zdál nevýznamným
Ačkoli jsem mu to nikdy nepřiznala, připadalo mi, že zážitky s ním jsou jaksi dokonalejší, zábavnější a naplněnější. Když odjížděl sám, říkala jsem si s trochou závisti, jak se asi skvěle bude bavit. Moje vlastní prožitky mi připadaly nedokonalé, pokud nebyly prozářeny společným sdílením.
Čím míň jsem byla spokojená v práci a děti zuřivěji sabotovaly moje snahy o vytvoření domácí pohody, tím víc jsem se upnula na něj. Bála jsem se vyjádřit svůj názor, abych ho nepopudila a pokoušela se nastylizovat do role starostlivé hospodyňky, která mi rozhodně není vlastní.
Začala jsem stavět nový život
Jarda se rozhodl zůstat. Ukončil slibně se rozvíjející románek. Po váhání jsem se odhodlala dát nám šanci. Ulevilo se mi, ale stejně jsem cítila, že můj svět rozmetala atomová nálož. Obvyklé práce kolem domu dostaly najednou nový rozměr. Při rovnání polínek do dřevníku mi připadalo, že uspořádávám celý svůj život a každý kus dřeva byl v představách mým žalem, hloupostí, bolestí i vztekem. Skládala jsem polena na sebe a na druhém konci řady opět dřevo padalo k zemi. Musela jsem všechno odklidit na stranu a začít od začátku. Několikrát.
Změnila jsem sebe i domov
Měnila jsem dům i sebe podle Feng Shui. Třebaže jsme tehdy neměli moc peněz, přestavěli jsme s Jardou celé patro domu. Ložnici jsme striktně oddělili od okolního prostoru, abychom po dlouhé době měli více soukromí. Doplnila jsem obrázky a rostliny v symbolice páru. Běhala jsem po domě s vonnými tyčinkami a starou postelí jsme zatopili. Zároveň jsem si naordinovala speciální léčbu v podobě každodenních drobných radostí a trénovala uvědomění, že mi může být hezky, i když mě nikdo nedrží za ruku.
Učila jsem se trpělivosti
Postupně jsem sama se sebou začala vycházet, ačkoli mě znervózňovalo, jak pomalu postupuji. Dva kroky vpřed a zase minimálně krok a půl zpět. Znovu a znovu jsem upadala do navyklých stereotypů. Jarda mě třeba poprosil, že by potřeboval pomoci v práci. Já všeho nechala. Jenže pak jsem zjistila, že jsem unavená, moje úkoly jsou nesplněné a budu mít další den problémy. Začala jsem říkat ne. Přestala jsem se ptát, zda se mu líbím, jestli si mám vzít ten či onen svetr. Už mi nepřipadalo nezbytné setrvat u televize do konce filmu, když se mi zdál nudný. Riskovala jsem vlastní názor, protože nejstrašnější poznání při naší krizi nebyl fakt, že nejsem pro něj jedinou ženou v galaxii, ale poznatek, že ve svém věku neumím být sama sobě oporou.
Co si dávám, dostávám
Uběhly tři roky. Cítím se lépe. Z domu se díky Feng Shui stal domov. Ve chvíli, kdy se oceňuji sama a mám svůj vnitřní svět, Jarda nemá pocit, že ho dusím. Přestal mít chuť utíkat. Občas mi nosí kytky. Povídáme si. Ještě jsem nenašla všechny odpovědi, jenže tak to asi bývá, když historie stále pokračuje.
Osobní příběhy mívají nejasné začátky a konce, ale dramata mezitím obvykle bývají napínavá a k zoufalství i radosti hlavní hrdinové mívají malý krůček.
Napsat komentář