Tahám modrý rozkládací sedák a brečím únavou i smutkem. Všechno se na mě sesunulo jako plesnivá peřina, která se mě snaží stůj co stůj zadusit. Miluji přímočará řešení, ale tady jakoby neexistovalo. Můj úkol vypadal jednoduše. Vymyslet vhodnou pozici pro umístění kanape, takovou, kde půjdou zavírat vchodové dveře, nebude o něj nikdo zakopávat…posedíme si. Mám k dispozici prostor 5×5 metrů včetně kuchyně, jídelny a koupelny. Vrz, vrz, skřípu zubama i nábytkem.
Past(ička) prostoru
Žijeme v miniaturním domečku, dva velcí, dva menší, pes a kočka s koťaty. Chci-li gauč otočit, musím přesunout jídelní stůl a židle až ke kuchyňské lince, přenést koťata, odstrčit psí pelech, sebrat zatoulanou ořechovou skořápku ze země, odvézt okovanou truhličku s čepicemi pod schody. Ve chvíli, co konečně chytnu modrou molitanovou příšeru, zachřestím jejími pružinami, přijde nějaké dítě požádat o svačinu a koťata se uvelebí na sedačce. Takže znovu: vyhnat koťata, namazat chleba, popadnout monstrum za konstrukci…Hledám harmonii a krásu tak důkladně, až to doma vypadá strašidelně a já jsem úplně vyčerpaná.
Nábytek pro odpočinek
Vždycky jsem velmi podceňovala význam pohovky v domácnosti. Připadalo mi toto zařízení v podstatě nedůležité, protože návštěvy si mohou sednout k jídelnímu stolu a v posteli se stejně spí nejlíp. Po roce života v pidiprostoru svoje postoje přehodnocuji. Chybí nám možnost odpočinku bez nutnosti okamžitého spánku, postrádám místo pohodlného rodinného setkávání. Odvezli jsme psací stůl a snad zbyde místo i k lenošení, třebaže střed domu zůstane volný, aby mohla energie proudit.
Stěhovákem i popelářem z donucení
Přesunuji, třídím, odnáším zbytečné a neužitečné. Když jsem vyprávěla spolužačkám z Feng shui o své domácí uklízecí razii. Kroutily udiveně hlavou:“ Vždyť si říkala, že to máte doma malinké, jak je možné, že tam máš tolik zbytečností“? Možné to je. Jenom těch schovávaných starých pracovních dokumentů, špatných rozhodnutí, neplatných formulářů! Přebírám staré knihy, vyřazuji otřískané nádobí. Opravdu potřebuji všechnu tu veteš? Jakou energii z ní můžu načerpat? Potěší mě její dotek? Rozhoduji o tisíci maličkostech: vyhodit nebo ponechat. Přistihla jsem sama sebe, že se snažím odsunout konečná řešení a některé věci pouze přerovnat. Zvláště s hrnečky mám problém. Používáme většinou moji vlastní keramiku, kterou jsem si vymodelovala nebo vytočila na kruhu, odekorovala a vypálila. Svoje výrobky testuji na sobě a své rodině, zkoumám, které tvary jsou trvanlivější a kterých chyb se vyvarovat a přece mi rve srdce, když se mám těch s láskou vytvořených ale obouchaných zbavit. V létě jsme s mužem vytřídili horu nenošeného oblečení, to pěkné jsem nabídla známým a přesto vidím, kolik míst chce ještě pročistit, kolik haraburdí vyhodit…
Přístav klidu
Modrá sedačka se tyčí uprostřed místnosti jako tanker omylem zavátý bouří do vesnického přístavu. Trochu víc poprava, otočit, překážka na pravoboku…O půl jedné ráno zavládl klid. Rozmíchané předměty se usadily na nová místa tak samozřejmě, jako by předchozí hodiny dřiny neexistovaly. Židle doklopýtaly na své pozice, deska jídelního stolu se blyští prázdnotou. Musela jsem se vzdát věcí starých, aby mohly přijít nové…
Napsat komentář