Tentokrát vás nepozvu do domu nějakého klienta, ani nechci povídat o zahradě. K zamyšlení mě přivedl prostor o něco širší – Česko, moje rodná země. Cesta mi pomohla podívat se na ni z dálky a jiného úhlu pohledu.
Některé myšlenky se do slov skládají snadno a jindy to trvá třeba měsíce, než je z nich příběh, zkušenost nebo pouhá slovní hříčka. Moje „cesta“ se týdny vzpírala zapsání a já se marně snažila naťukat do počítače víc než jen několik slov. Nevěděla jsem tehdy, že příběh ještě není u konce a čeká na své pokračování. Musela k nám na návštěvu přijet Yukari, abych pocítila, že jsem opět doma.
Můj krok do neznáma
V květnu jsem odjela na jazykový kurs na Maltu. Nejsem žádný protřelý cestovatel, a tak fakt, že poprvé jedu do cizí země sama, mi před odjezdem ležel v žaludku jako těžký balvan. Naštěstí se ukázalo, že lidé na Maltě jsou vlídní a trpělivě se snaží navázat rozhovor i s koktajícím cizincem, který pro tu chvíli zapomněl téměř veškerou naučenou gramatiku i slovíčka…
Bydlela jsem v maltskoruské domácnosti s Francouzskou a Japonkou. Do školy jsme jezdily společně. Tam se moje české vidění světa střetlo s polským, ruským, francouzským, japonským, rakouským, čínským a finským… I názor, jaké je zrovna počasí (slunečno a 23 stupňů), se u mých spolužáků poněkud lišil.
Potkala jsem jiný vesmír
Nejvíc jsem si povídala s Japonkou Yukari. Když bydlí v pokoji vedle vás člověk, který zřejmě vyrůstal na jiné planetě než vy, zvědavosti prostě neodoláte…Yukari se stala mojí kamarádkou. Na Maltě jsme se rozloučily, a pozvala jsem ji k nám, do Čech. V červenci opravdu přijela!
I nejběžnější věci můžeme vnímat rozdílně
Bylo opravdu zvláštní, vidět svoji zemi, svůj domov, svoje bližní, očima cizince, který vyrůstal v docela jiné kultuře. Cenila si věcí, které jsou pro nás normální a mnohé z toho, po čem bažíme, jí přišlo nedůležité a obvyklé.
Slova jako tradice a historie pro každého znějí jinak
Zase po velké době jsem díky ní objevila krásu Hradčan a pocítila úžas a hrdost nad nádherou, kterou vytvořili předkové. V Japonsku mají jiná měřítka i pro stáří. Dvacetileté domy jim připadají staré. Kostely z 9.století v kamarádce budily opravdový úžas, kterému jsem chtě nechtě podléhala i já. (Na mysl se mi vkrádala jen jediná smutná otázka: „Co zbyde našim potomkům po nás?“)
Yukari říkala: „Tady všude je chaos.“
Velmi obdivovala českou krajinu. Zdála se jí nádherně zelená a volná. Užasla nad hvězdami, protože v Tokiu, kde žije, má možnost zahlédnout jenom malý proužek nebe.
Dcera pro ni ulovila do dlaně lučního koníka a ona si ho prohlížela s údivem dítěte. Jako svátost hladila psa a kočky. Poprvé tančila na hudebním festivalu…a já jsem si uvědomila, na jak nádherném místě žiji a kolik volnosti mi naše kultura a společnost dopřává.
Nemáme jako Japonci na všechno nějaká pravidla a nařízení. Japonci mají sepsané instrukce na celý život: kdy je vhodné přijmout pozvání na schůzku, kolik přesně koření a ingrediencí musí dát do jídla, jakým tónem oslovovat svého nadřízeného, jak dlouho mají spát, aby maximálně využili spánkový cyklus člověka… My v Česku můžeme ke světu a životu přistupovat s podstatně větší invencí a měnit, co nám nevyhovuje.
Nemusíme stále jenom pracovat. V Japonsku normální pracovní doba trvá 12-14 hodin denně šest dní v týdnu. Dovolenou si příliš nevybírají. V současnosti mnoho Japonců nestíhá založit rodinu, mít děti, v práci tráví celý život a často v ní i umírají…
Cesta mi přinesla nové suvenýry
Z Malty jsem si přivezla vzpomínky a několik fotografií. Mám novou kamarádku. Nejvzácnější je však pro mě pocit, že se umím o sebe postarat.
Zároveň jsem si uvědomila, že jsme tady, v Česku, bohatí a jak je naše země krásná. Ještě silněji cítím, že má smysl zvelebovat svůj dům, zahradu, bližší i vzdálenější okolí. Náš prostor je přece naším odrazem. Pokud se mám podaří ho ještě lépe opečovat, udržovat a ozdravět, zpětně se nám to vrátí. V příznivém pocitu, ve zdraví, v naplněnosti, kterou budeme ve svém životě prožívat.
Napsat komentář